Ráno, dne 25.6.2016 vyrazila nepočetná skupina 16 žáků na poznávací zájezd do Anglie. Doplňovali jsme společný zájezd ZŠ Svatopluka Čecha z Chocně a ZŠ Habrmanova z České Třebové. Celý zájezd tak čítal skoro 50 hlav, plus 2 řidiče, 4 členy pedagogického dozoru a jednoho lékaře.
První den byl vyloženě cestovní. Vyrazili jsme po trase Praha – Plzeň – Rozvadov, dále přes SRN, Belgii a Francii do Calais, kam jsme přijeli v pozdně nočních hodinách. K naší smůle měl trajekt zhruba půlhodinové zpoždění, čekání jsme si však mohli krátit pozorováním desítek policejních majáků hlídek, které strážily prostor v okolí tábora imigrantů. Dá se říct, že to byl vlastně takový náš první cestovatelský zážitek. Zhruba po půl hodině se otevřela závora a my vjeli do útrob trajektu. Cesta trajektem byla vcelku poklidná. Cestujících jen pomálu, moře klidné a kolem nic, čím by se člověk potmě pokochal, asi i proto většina z nás tuhle dvouhodinovou houpavou atrakci prospala.
Brzy ráno ještě za tmy nás trajekt „vyplivl“ v Doverském přístavu. Stále trochu rozespalí jsme zaznamenali existenci mohutných křídových útesů, kterými je Dover tak vyhlášen, a pak se opět většina odplula do krajiny snů. Zhruba o půl sedmé ráno místního času (v létě mají v Anglii o hodinu méně než u nás) jsme se dostali na dohled Londýna a zároveň s tím také do hustého londýnského provozu. Naším cílem bylo velké parkoviště na North Greenwich, kde jsme také zhruba po půlhodině loudavého přesunu v ranní zácpě zakotvili.
Už při příjezdu do North Greenwich jsme se mohli pokochat netradiční stavbou Millennium Dome, což je víceúčelová hala, která byla symbolicky slavnostně otevřena o silvestrovské půlnoci v roce 2000. Millennium Dome však nebyl naším cílem, naše skupina v North Greenwich nastoupila na metro a vypravila se po Jubilee Line až na zastávku Westminster. A tady se dá říct, že začínají již tradiční londýnské klasiky. První nás uvítala slavná věž s hodinami, které již více než 150 let měří neomylně čas v Londýně. Ano byl to Big Ben. Pokud bychom však chtěli být úplně přesní, tak věž se jmenuje Elizabeth Tower (na počest královny Alžběty) a Big Ben je pouze zdomácnělá přezdívka věžního zvonu. Věž je jak známo nedílnou součástí renesančně-novogotického komplexu budov Westminsterského paláce, kde sídlí obě komory parlamentu. Další zastávkou bylo westminsterské opatství, jehož součástí je korunovační kostel a ukrývají se zde také hrobky panovníků i slavných osobností. Od opatství jsme se vydali do nejstaršího anglického parku (St. James Park). Cestou jsme ještě nahlédli do veřejnosti nepřístupné Downing Street, kde v čísle popisném 10 sídlí tradičně britský premiér s rodinou. Hned vedle se nachází Horse Guards, tedy kasárna koňských stráží. V St. James Parku jsme na chvíli usedli na trávu (což je na rozdíl od nemalého množství našich parků naprosto normální a také legální) a užívali jsme si slunného počasí. Když se přiblížil čas výměny stráží před Buckinghamským palácem, který s parkem přímo sousedí, vyskočili jsme opět na nohy a šli se na tuto, dnes už vlastně turistickou atrakci, podívat. Stejný nápad mělo očividně dalších několik tisícovek lidí, takže kolem Buckinghamského paláce bylo vskutku rušno.
Od paláce jsme to brali už opravdu letem světem. Nejprve na Piccadilly Circus, kde je známá kašna se sochou Erose a možná ještě známější obrovské světelné reklamy, dále na Trafalgar Square, které se pyšní pomníkem admirála Nelsona a také Národní galerií. Když jsme se tu pokochali pouličními umělci, dali jsme panu Nelsonovi sbohem a honem do Covent Garden. Covent Garden sice býval v minulosti zeleninový a ovocný trh, ale dnes je to místo luxusních stánků a obchůdků – tedy nic moc pro našince. Tady jsme pro poznávání Londýna pro tento den ukončili a nasedli opět na autobus. Poslední dobrodružství, které nás čekalo, bylo rozdělení do rodin. A pro některé to byl nejobávanější bod programu – nervozita v autobuse by se dala krájet. Nakonec však vše dobře dopadlo. Všichni účastníci byli rozebráni a ubytováni v rodinách, a to včetně našich dvou řidičů, kteří neuměli ani slovo anglicky.
A protože se to nemá s ničím přehánět (ani s poznáváním Londýna), opustili jsme hned další den Londýn a vypravili se do přístavního města Brightonu. Ještě před samotným Brightonem jsme ale učinili zastávku na útesu Seven Sisters (Sedm Sester). Jedná se o pokračování stejného křídového masivu, který jsme měli možnost spatřit už v Doveru, ale tady není útes obklopen šedí betonových mol a omotán komunikační obslužnou sítí, zde jsou jen oblázkové pláže, moře a tu a tam nějaký maják (nikoliv však policejní na rozdíl od Calais). Poté, co jsme se dostatečně pokochali, smočili své nohy v Anglickém kanálu (The English Channel – Lamanšský je označení průlivu francouzského původu a v Anglii byste tím jistě nikoho nenadchli), vypravili jsme se do samotného Brightonu. Zde nebyl program nijak nabitý. Vystoupili jsme hned vedle Sea Life Centre, což je velké akvárium věnované mořskému životu a jeho součástí je také středisko, které se stará o záchranu zraněných ryb, želv a další mořské drobotiny. Zhruba hodinu a půl jsme se kochali mezi akvárii a pak jsme se již pěšky vydali k Brightonskému královskému paláci. Hned při prvním pohledu pojme člověk podezření, jestli by palác neměl stát spíše někde v Indii. Není divu, protože je celý vystavěn v indo-saracénském slohu a i jeho výzdoba a interiéry nesou velmi silný rukopis orientu. V přilehlém parku dostali všichni konečně tolik toužebně očekávaný rozchod a vypravili se do ulic Brightonu utrácet své přebytečné libry. Před rozchodem byli ještě všichni náležitě poučeni, kde se dá nejlevněji nakoupit a najíst, a také, že by určitě při svých toulkách neměli minout vyhlášené Brightonské molo (dnes už bohužel bez jeho dominanty v podobě velkého otočného kola). V pozdním odpoledni jsme opět všichni nasedli do autobusu a vyrazili zpátky do Londýna k našim hostitelským rodinám.
Následující den nás opět čekal Londýn. Hned ráno nám přichystalo nepříjemné překvapení, neboť nám byl vykraden autobus. Naštěstí však ztráty nebyly až tak tragické, takže nám nezabránily v dalším poznávání krás anglického velkoměsta. První zastávkou tohoto dne byl Greenwichský park a v něm se nacházející královská observatoř, která dnes však funguje již pouze jako muzeum. Toto místo je ale především známo díky nultému poledníku, který tudy prochází a rozděluje zeměkouli na východní a západní polokouli. Na okraji parku (směrem k Temži) se nalézá jedno z největších muzeí námořnictví, kde jsme mohli, mimo jiné, spatřit například prostřelenou uniformu admirála Nelsona, či nejrychlejší motorový člun světa (pochopitelně první poloviny 20. století). Z Greenwiche jsme se metrem přesunuli do City, kde se nachází katedrála svatého Pavla. Odtud jsme se vydali přes most pro pěší Millennium Bridge ke galerii moderního umění – Tate Gallery. Stejně jako umění vystavované v galerii i sama její budova je silně netradiční, jedná se totiž o komplex bývalé tepelné elektrárny Bankside. Od galerie jsme pokračovali po břehu Temže směrem na východ. Cestou jsme minuli Globe Theatre (znovu postavené divadlo W. Shakespeara), katedrálu v Southwarku, křižník královského námořnictva ze 2. světové války HMS Belfast, až jsme došli k asi nejslavnějšímu symbolu Londýna: Tower Bridge, a měli jsme dokonce to štěstí, že jsme ho viděli otevřený, aby umožnil proplutí příliš rozměrné lodi. Hned jsme se dozvěděli, že v současnosti se Tower Bridge zvedá pouze jednou až dvakrát za týden, protože doprava velkých lodí na Temži je dnes už skoro nemožná kvůli dalším mostům dále proti proudu. A o to víc nás překvapilo, když jen co jsme přes tento slavný most přešli, se jeho vozovka během půl hodiny rozevřela podruhé. Asi nám chtěl někdo ve strojovně udělat radost. Na druhém břehu hned za mostem je pevnost Tower of London. Krom toho, že v ní jsou uloženy korunovační klenoty, sloužila také v minulosti, mimo jiné, jako pokladnice, zbrojnice, vězení a popraviště. A zde u tohoto místa s pochmurnou minulostí nás opět naložil autobus my se vrátili zpět do našich londýnských rodin.
Pátý den zájezdu a zároveň poslední den v Londýně už nebyl tak nabitý pamětihodnostmi jako dny předešlé. Čekala nás pouze návštěva muzeí a Hyde Parku. První přišla na řadu dvě sousedící muzea - přírodovědné muzeum a muzeum vědy. Již při vstupu bylo jasné, že na každé z nich by člověk potřeboval nejméně celý den, aby si prohlédl všechny expozice. Bohužel čas byl neúprosný a po třech hodinách a vyloženě letecké prohlídce jsme museli pokračovat dál. Před námi byl poměrně dlouhý pěší přesun do muzea voskových figurín madam Tussaud. Cestou jsme si udělali ještě zastávku v Hyde Parku a podívali se na vyhlášený řečnický koutek, ale protože se k řečnění nikdo z nás moc neměl, pokračovali jsme zase dál. Celý den jsme završili prohlídkou desítek voskových figurín v asi nejvyhlášenějším muzeu a pak nezbývalo než nasednout na metro a vrátit se tam, kde celá naše návštěva Londýna začala, a to na parkoviště v North Greenwich.
Cestou zpátky bylo v plánu navštívit ještě kurfiřské perličkové lázně v Ambergu a smýt ze sebe londýnský prach, ale bohužel osud nám příliš nepřál. Náš naplánovaný trajekt na cestu zpět byl bez řádného vysvětlení zrušen a my museli čekat více než hodinu a půl na další. Tato časová ztráta nás nakonec donutila přehodnotit plány a upřednostnit včasný příjezd do Čech před hygienou. Večer krátce po sedmé hodině zastavil autobus před školou a tím se pro nás tento šestidenní výlet za poznáním skončil.
Zdálo se, že nikomu se nechtělo příliš vystupovat a všichni si přáli tuhle akci nějakým způsobem prodloužit. Ještě aby ne. Byl to krásný výlet, hodně jsme toho viděli a ještě jako bonus jsme měli na londýnské poměry velmi nadstandardní počasí. Tak třeba za rok si to opět zopakujeme.
Martin Vojtěch